Dámy a pánové,
Na začátku bych předeslal, že pokud jde o znalost EU, mám oproti většině z vás 10 let náskok.
První osobní zkušenosti s fungováním EU a „Bruselu“ mám od roku 1994, kdy jsem se stal členem různých expertních a evalučních komisí v oboru vědy a výzkumu.
Dnes s úsměvem vzpomínám na své tehdejší pocity – JÁ jedu rozhodovat do Bruselu…
Hruď se mi dmula pýchou….
Tento pocit byl nicméně záhy vystřídán rozpaky… co že se to tady děje? Vznosná slova o spolupráci a pravidlech… ale za nimi vždy a vždy osobní, skupinový či „státní“ prospěch.
V roce 2004 jsem tak měl s fungováním EU nepochybně více zkušeností než leckterý čerstvě zvolený Europoslanec. A byl jsem z naivního EUrooptimisty už dávno definitivně převychován.
Od té doby se situace výrazně změnila a změnila se i EU, do které jsme před deseti lety vstupovali.
A, bohužel, změnila se i ODS. Vážný kotrmelec nastal okolo projednávání Lisabonské smlouvy, kdy vedení ODS zcela ignorovalo platné usnesení 17. kongresu „Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou“ a „zařídilo“ její schválení. Důsledky tohoto kroku vidíme nyní okolo sebe.
Osobně jsem přesvědčen, že tento „EUrokotrmelec“ stál ODS mnoho podporovatelů a voličů a přiznávám se, že i já jsem velice váhal, zda v ODS zůstanu.
Co se děje od té doby, vidíme všichni. A skoro bych řekl, že všichni už vnímají, že se EU přesunula do „druhé fáze“ vývoje, dle starého vtipu z dob reálného socialismu, kdy fáze první byla charakterizována jako „potíže růstu“ aby poté přešla do fáze druhé charakterizované jako „růst potíží“.
Prostě byrokratický moloch začal zákonitě škobrtat, úměrně počtu nařízení a direktiv, které omezují svobodu volby, tahají lidem peníze z kapes a přesunují je různým aktivistům. A občan se stále více dostával do role „pomalu vařené žáby“.
Nicméně poslední vývoj je kvalitativně odlišný a nabral na dynamice.
Zatímco dříve šlo „jen“ o peníze, začíná teď jít, v souvislosti s migrací, doslova „o krk“ a to velice rychle.
V celé své nahotě se ukazuje, že nejen že EU není schopna reagovat odpovídajícím způsobem na vzniklou situaci, ale že ji vlastně způsobila a vytrvale ji zhoršuje. Když poslouchám řeči jejích představitelů, stále více mi připomínají slova Jakeše z dob konce reálného socialismu a jeho slavný projev z Červeného hrádku. A Německo se zase pokouší vládnout Evropě a opět se pokouší změnit demografické složení obyvatel okolních států.
Co s tím?
a) Musíme si připustit, že situace je opravdu vážná a že nepochybně „bude hůř“, včetně toho, že naše současná vláda stále sleduje cestu do pekel pod heslem „více EU“. Pochvala od „ministryně zahraničí EU“ je v této souvislosti mimořádně znepokojující.
b) Musíme si uvědomit, že jakkoliv bychom si přáli zachovat EU jako prostor hospodářské spolupráce, hledisko bezpečnosti našich občanů a našeho státu musí být jednoznačnou prioritou.
c) Musíme být schopni a především ochotni nabídnout občanů našeho státu odpovídající řešení situace a navrhnout zcela konkrétní kroky.
Vzhledem k tomu, že s výjimkou Svobodných jsou relevantní politické strany v podstatě „eurohujerské“, jak nás o tom dnes přesvědčil pan Kalousek, máme i přes „lisabonské máslo na hlavě“ docela dobrou šanci.
Jaké kroky jsou nezbytné?
Zásadní je, že je třeba výrazně omezit vliv nevolených europských struktur na naše občany, a to nejen v bezpečnostní oblasti. Tupé „implementování“ a „transponování“ kdejakého, dámy prominou, „pšouku“ musí skončit.
Je v zásadě jedno, zda to bude provedeno „legálním postupem“ (žluté karty, usnesení parlamentu, žalobou apod., změnou smluv) nebo prostou neposlušností. Kdo tvrdí, že to nejde, ať se rozhlédne okolo sebe. Jih Evropy neposlouchal nikdy, stejně tak velké státy. Teď přestali poslouchat i zbylé státy V4. A že by někdy v budoucnu poslouchalo Turecko, je holý nesmysl.
Možnosti bruselských „elit“ (mám neodolatelnou chuť říci „jelit“), pokud je přestaneme poslouchat, jsou v podstatě zcela virtuální – vznikne několik rezolucí, dojde na žalobu k Evropskému soudu… ale reálná vynutitelnost je nulová. Asi se mnou budete souhlasit, že „internacionální pomoc“ z brusele nedorazí.
Nepochybně může dojít k problémům ekonomického charakteru a naši starostové se budou možná muset obejít bez dotací… jako vždy kromě minulých 10ti let.
Nebudou se stavět zbytečné aquaparky bez vody a devastovat obecní rozpočty jejich údržbou.
Prostě budeme možná na přechodnou dobu poněkud chudší.
Zásadní výhodou naopak bude, že se vymaníme z role krmeného prasátka. Když poslouchám jásání našeho eurofilního tisku a vlády nad výhodami moudrých kroků EK a nezbytností dotací, ozývá se mi v hlavě dětské říkadlo… jak prasátko jásá „já se mám, já se mám, jím, spím a nic nedělám“ a bohužel odpověď zní „však ty na to doplatíš že jenom jíš a pořád spíš“.
Jsem přesvědčen, že naší povinností, jako občanů i jako politické strany, je dohlédnout dále než to prasátko, dále než naši socialisté a různí aktivisté, kteří ty konce nevidí či tiše doufají, že z té „zabíjačky“ vlastního státu a národa na ně zbyde alespoň kostička, tučná dotace, nebo korýtko v Bruselu.
Současné EUroelity nás, jako stát i jako jednotlivce (a vlastně i celou EU), prostě vedou „na porážku“. A je nezbytné se bránit všemi dostupnými prostředky. Protože když jde „o krk“, je dodržování jakýchkoliv formálních pravidel nejen nesmyslem, ale hlavně sebevraždou.
To si musíme uvědomit a podle toho se musíme chovat – nejen jako strana, ale i každý z nás.
15.1. 2015
Tomáš Vaněk
předneseno na kongresu ODS 16.1. 2015